Kraj oktarínové trávy

Vaše žádosti o schválení postavy, kde je třeba vytvořit profil a ve školce odehrát zkušební hru. Je velmi důležité, abyste si nejprve na webu přečetli pravidla.

Re: Kraj oktarínové trávy

Příspěvekod Evžen Šplch » 08. 03. 2013 22:55

Slunce se pomalu a líně vyšplhalo nad Okraj a ulepený sirup denního světla se začal pozvolna rozlévat po kraji. Ve stínu nízkého osamoceného stromu se otevřelo jedno zalepené oko a zamžouralo na okolní svět. Druhé se k němu přidalo jen o okamžik později.

Evžen Šplch se probudil do dalšího rána. Opatrně se zvedl na nohy a protáhl se, až mu klouby odporně zakřupaly. Promnul si oči a dlouhými prsty prohrábl vlasy. Tím byla jeho dnešní ranní hygiena u konce. Rozhlédl se po okolí. Všude bylo pusto a prázdno, nikde ani živáčka. Donekonečna se táhla zvlněný koberec vysoké trávy, jen tu a tam přerušený osamoceným stromkem, který se s odvahou a nekonečnou naivitou pustil do nerovného boje s tímto houževnatým soupeřem. Kraj oktarínové trávy. Evžen sem dorazil včera večer. Nebylo to těžké, protože ať už jste chtěli jít z Chimérie kamkoli, museli jste jít Krajem oktarínové trávy. On sám byl na cestě třetí den. Vyrazil z rodného Plivu, první noc přespal v Useknutu - hlavním městě Chimérie, včera překročil hraniční řeku a okamžitě zabloudil.

Ani mu to příliš nevadilo. Evžen za léta svého amatérského cestovatelství povýšil bloudění na jistý druh umění. Dokázal bloudit s nadšením a chutí. Málokdo si dokáže opravdu vychutnat plnohodnotné bloudění. Málokdo také plnohodnotně bloudí. Většina lidí jen panikaří a hledá cestu. Evžen ji nehledal. Čekal až si ona najde jeho. A teď jí zase jednou vyrazil vstříc. Hodil si pytel s několika málo věcmi, který mu v noci sloužil coby polštář, na záda a vydal se znovu na cestu.

Šel dlouho, ale neměl možnost zjistit, jak daleko došel. Kraj oktarínové trávy byl všude stejný. Všude byla jen... tráva. Vlnila se ve větru, jako mořská hladina a když na to přišlo, dokázala se za člověkem zavřít stejně rychle, jako ona. Kráčel dlouho. Co noha nohu mine míjelo jej moře zeleně. Nebyl si jistý kam přesně míří. V knihách četl o velkých městech u Kruhového moře. O Ankh-Morporku a Pseudopolisu a o mnohých dalších. Tam někde jistě čekala spousta práce pro mladíka, který ví co chce. A snad i pro někoho jako byl Evžen.
Schváleno Kavalírem!
Evžen Šplch
 
Příspěvky: 2
Registrován: 05. 03. 2013 20:47

Re: Kraj oktarínové trávy

Příspěvekod Ochránce Nikola » 22. 03. 2013 17:54

Malá postava klečela a líbala zemi, stejně jako to dělají (někteří) námořníci, když po dlouhém čase na lodi,
konečně vstoupí zpátky na pevnou zem. Nikola se zvedla, měla slzy v očích a v puse žížalu. Slzy si otřela a
žížalu snědla. " Maso jako maso říká babička." s tím se otočila ke své veverce, která se tvářila zhnuseně. " Taky říká, neplýtvejte dobrým jídlem. Vždyť ji znáš." promlouvala k Victorii.
" Víš co by mi udělala, kdyby zjistila, že jsem vyplivla takovou dobrou žížalu ?" Snažila se dál, ale veverka se
k ní už otočila zády. " Dobře!" Vykřikla. " Tak mi prostě chutnaj, Victorie, jestli ti to přijde nechutné,
tak se nemáš dívat."
Otočila se zády k huňatému ocasu. Po delší dobu tak obě zůstaly. Pod nimi si šeptala
poblikávající tráva, slunce pomalu zapadalo a luční kobylky a cvrčci ukazovaly svým dětem dvě sochy, které se
tu tak znenadání objevily. Otočili se k sobě naráz. " Promiň," podívala se dívka omluvně směrem k veverce. " Už to nebudu dělat. " dodala když se jí Victorie usadila na rameni. Veverka vypadala opravdu velmi spokojeně, bylo to asi tím, že neviděla prsty, co se pomalu, ale jistě při tom slibu překřížily. Po tomto usmíření, začaly
zkoumat ten prapodivný kraj. Veverka poskakovala na stromě, zatímco Nikola pečlivě sbírala vzorky.
Konečně bude ke zkoumání něco jiného než bakterie. Pomyslela si při tom vesele.

Pláň se pomalu halila do tmy, čím méně zářilo slunce, tím více začínala zářit tráva. Ta ozařovala dvě postavy
na ní sedící. Obě dýchaly hlubokými nádechy, jako by to měly být jejich poslední. Ať se sem dostaly jakkoliv obě si chtěli vychutnat čerstvý vzduch dokud mohly. Škoda, že se vzduch nedá uzavřít do trezoru, tak aby nikdy nevyprchal. Ten trezor by měl být obrovský. Usmála se během svého myšlenkového procesu. Abych se tam mohla nechat zavřít i já.

Babička vstoupila do zeleného pokoje ( Nikolin pokoj ). To co uviděla ji mírně znepokojilo. Nikola i s tou
její veverkou seděli na posteli a vypadaly ... zfetovaně. Nevěděla sice co se jim stalo, ale určitě to vyřeší...
Dívku a zvíře probralo z jejich halucinace, pokud to halucinace byla, až vědro vody, vody z řeky Ankh. " To od ní bylo opravdu hnusné." zabručela Nikola když vyrazila ke koupelně, zvíře na jejím rameni, které zrovna v této chvíli veverku moc nepřipomínalo, chápavě přikývlo.

Schváleno! -Belith
Uživatelský avatar
Ochránce Nikola
 
Příspěvky: 35
Registrován: 19. 03. 2013 20:16

Re: Kraj oktarínové trávy

Příspěvekod Jana Světlonoška » 24. 04. 2013 20:51

Jana se zmateně rozhlédla kolem. Potřásla hlavou, promnula si oči. Zvuk cvrčků a dlouhá travnatá pláň, která se táhla kam až oko dohlédlo, ale nezmizeli. Pomalu, téměř jako ve snu udělala několik kroků. Terén pod jejíma nohama byl nerovný, mírně hrbolatý, ale měkký. Žádné tvrdé dlažební kostky nebo kočičí hlavy. Skutečně to byla tráva. Sklonila se a utrhla stéblo. Nebyl to sen. Bylo to skutečné… Přešla menší pahorek a zahlédla strom. Teda pokud stromy mají rudé listí.
Snad to nebude něco masožravého… Pomyslela si lehce ironicky a velice opatrně se blížila ke stromu. Jenže tohle je sen. Musí být. A co by se mi ve mohlo stát? Přemýšlela dál, když už od stromu byla sotva jen pár kroků. Natáhla opatrně ruku a… Její drobné prsty se dotkly suchého, ale i přesto živého listu. Naprosto normální strom…
To není možné. Pomyslela si udiveně. Vždyť ještě před chvílí jsem byla v podkroví paní Vidlákové… A byla zima, zatímco tady zpívají cvrčci… Tak jak…? Že by magie? Vítr jí náhle pocuchal vlasy, ale nebylo to nepříjemné, protože voněl po trávě, po zemi … Po svobodě…
Jana sebou švihla na zem. V tuhle chvíli ji prostě nenapadlo nic jiného. Jen ležet na zádech a zírat na nebe. Co sejde na tom kde je? Jestli v tom mají prsty mágové (ani by se nedivila), tak na dřív nebo později přijdou… Náhle ji napadla znepokojující myšlenka. Dají se vůbec jíst kobylky nebo cvrčci? Zaměřila svůj pohled na nejbližšího cvrčka. Ten se mírně pod jejím pohledem přikrčil, jakoby přesně věděl, na co v tu chvíli myslela… Ale ne, vždyť to má křídla… Pomyslela si s lehčím odporem. (Ta se dají utrhnout. Podsouvaly jí tajně druhé myšlenky…) Proč si to tu kazit? Pomyslela si a znovu vzhlédla k nebi.
Její první myšlenka byla: A je to v…
Její druhá myšlenka: Je to oficiálně potvrzeno: Zemřela jsem.
Její třetí myšlenka: To je nádhera…
Slunce, které se pomalu klonilo k západu, se barvilo do naprosto úžasných barev. Zlatá, okrová a hnědá, barvy údajné osmé barvy (údajné proto, že ji ještě nikdy neviděla, ačkoliv ji její pověst předchází) o které zatím slyšela jen z vyprávění…
Takže jsem vážně zemřela…
Potlačila náhlé drobné bodnutí u srdce a raději zavřela oči…

„Vstávej! No tak!“ Ostré šťouchnutí donutilo Janu otevřít oči. Zmateně se rozhlédla kolem. Nad ní stála Anička, jedna z mnoha pomocnic v kuchyni paní Vidlákové. Jana se rozhlédla kolem. Bílé stěny bez poskvrnky, stísněný prostor a hlavně všude kbelíky a košťata. Byl to koutek na košťata a obecně další jiné předměty pro úklid.
„… nechápu, jak jsi mohla usnout zrovna tady?“ Nechápala Anička.
„Promiň, co jsi říkala?“ Otočila se na ni nechápavě Jana. Byla tam měkká tráva, to vím jistě…
„Že máme práci.“ Vysvětlovala trpělivě Anička. „Nádobí.“ Dodala pro jistotu, kdyby Jana nepochopila.
Jana přikývla. Vstala, oprášila si dlouhou sukni a prohrábla rukou vlasy, které se jí vlnily mírně pod ramena. Nikdo, kromě paní Vidlákové (a knihovníka samozřejmě) nevěděl, že je to paruka…

Budiž schváleno! -Belith
Jana Světlonoška

Život je boj... tak se pozabíjejte a já bych s dovolením prošla.
Uživatelský avatar
Jana Světlonoška
 
Příspěvky: 115
Registrován: 20. 04. 2013 12:27
Bydliště: Ankh-Morpork, střechy

Re: Kraj oktarínové trávy

Příspěvekod Bertík Skorozmatený » 10. 05. 2013 21:18

Bertík ležel na břiše, bradu zapíchnutou do mechu, a zasněně pozoroval vlnící se stébla před sebou. Někde vysoko nad ním zakřičelo káně.
Vlastně si nebyl úplně jistý, jak se sem dostal. Možná se moc zasnil a nohy ho sem donesly samy... anebo, kdo ví...
Posadil se. Asi dva kroky před sebou uviděl čtyřlístek, ukrytý mezi trojlístky jetele. V zamyšlení jej utrhl a dal si ho za ucho. Zašilhal na modrou oblohu nad sebou, pár okamžiků sledoval let káněte, pak znovu pohlédl dolů na zelenou vlnící se trávu.
Náhle se prudce ochladilo. Vzduchem zavířily sněhové vločky a nebe, které před chvílí bylo v barvě zářivé modři, zešedlo těžkými mraky. Zafoukal řezavý ledový vítr. Do vzduchu se vznesl čtyřlístek a zatočil se ve víru mezi bílými flíčky.
Bertík zamrkal. Někdy mezi prvním a druhým otevřením očí se všechno vrátilo znovu do normálu, a před ním stála postava v bílém. Dlouhé šedé vlasy zavlály ve vánku. Postava se k Bertíkovi obrátila čelem a otevřela dlaň. V té se zeleně zatřpytil na led zmrzlý jetelový lístek. Pod slunečními paprsky se na něm rozběhly prasklinky a pak se rostlinka rozpadla na hromádku zelených střípků. Starý muž v bílém šatě se na Štístka potutelně usmál a rozplynul se jako voda do trávy.
Bert jen pokrčil rameny a uhladil si svou zdobenou košili. I on se usmál, protože v kapse měl diamant, velký jako vlašský ořech, který se mu podařilo štípnout z opasku toho podivného individua. Sice mu při tom mráz málem spálil prsty, ale diamant to jednoznačně byl (zkušené oko Hubertovo rozpozná diamant od obyčejného skla anebo křišťálu dobře, už jich měl v ruce dost) a nějaké ty omrzlinky mu plně vynahradí.
Spkojený se vydal nazpět k městu. Někde tam ten šutrák prodá, anebo s ním vymyslí něco lepšího...
Bílý muž mu ale trochu vrtal hlavou.

Schváleno. -Belith
Hubert „Štístko“ Skorozmatený

Ilegálnost je jen subjektivní pohled daného jedince na konkrétní věc.
Uživatelský avatar
Bertík Skorozmatený
 
Příspěvky: 8
Registrován: 05. 04. 2013 10:48

Re: Kraj oktarínové trávy

Příspěvekod Mari Krkavec » 18. 05. 2013 03:58

Slunce bylo právě v poledni a vysílalo své teplé a životadárné paprsky k zemi jako salvu šípů. A ty pak letěly a zarývaly se do mraků vznášející se tou dobou nad loukou. Nutno dodat do bouřkových mraků. Dole na zemi mezitím probíhala taková ta klasická bouřka. Vítr fučel do trávy, která se málem nestíhala ohýbat, dešťové kapky bombardovali každý kousek země tak, aby nezůstal suchý a Iovi oštěpy sem tam přelomily nějaký ten strom,jež poté dopadl s praskotem na zem. A uprostřed toho všeho běžel Mari jako o život. A za ním 5 hladových vlků.

Mari pádil přes louku a funěl jako lokomotiva. (Zkoušeli jste někdy běžet v kroužkové zbroji?) Vůbec nepřemýšlel nad tím, že běžící cíl se Iovi dobře zaměřuje. On myslel takto: Smrt bleskem je rychlá a bezbolestná, smrt roztrháním je hrozně zdlouhavá a strašně moc bolí. Mezitím jak běžel, došel nějakým podvědomým procesem k názoru, že by mohl vyprázdnit kapsy. Vyhodil z kapsy hřebíky, šroubky, matičky a hlavní hřeb večera, uspávací sýrové kostky. Tyhle kostky byly schopné uspat i slona a jejich pach byl cítit na kilometry daleko, a proto Mari doufal, že to ty vlky uspí na dost dlouho,aby mohl utéct. Z části se mu to i podařilo. Čtyři vlci se po sežrání kostek sesunuli k zemi, ale ten poslední, a taky největší, se kostek ani nedotkl. Neustále a trpělivě pronásledoval Mariho. A Mari ztrácel síly a byl promočený až na kost. Musím zaútočit první. Jestli to neudělám, tak ze mě nejspíš nezbude ani zápis ve ztrátách a nálezech.

Mari začal zpomalovat. Vele vlk obezřetně zastavil a začal kroužit kolem něj. Mari vytáhl svůj meč a dýku. Vlk vycenil zuby a začal vrčet. Náhle vlk zastavil a oba se upřeně dívali do protějších očí. Kupodivu, v obou dvou očích byl vidět strach doprovázený zlostí. A pak se to stalo. Vlk vystartoval s razancí kance a chňapl po Mariho ruce. Místo ruky se mu podařilo skousnout meč a přelomil ho vejpůl. Mari si připravil pozici pro další vlkův útok. Ten přišel stejně rychle jako první. Vlk skočil a zakousl se Marimu do ruky. Díky bohu za kroužkovou košili. Tak to si určitě Mari myslel. Ale přesto mu ruku drtila síla vlkova stisku. Začal vlka až zběsilým způsobem bodat do krku. Vlk začal hlasitě kňučet, ale zase provedl rychlý útok. Skočil Marimu po ruce ve které měl dýku. Skok to byl opravdu impozantní. Letěl s otevřenou tlamou, připravenou ihned scvaknout vše, co se mu do ní dostane. Mari napřahl ruku s dýkou. A pak se z nich stalo jedno velké klubko různých typů končetin. Marimu se po docela dlouhé chvíli podařilo vyklestit vlkova sevření. Pravou ruku měl od krve. Ne svojí.

Rozdrásaný, promočený a špinavý se snažil najít místo, kudy se sem dostal. Po dlouhých a vyčerpávajících hodinách tohoto hledání to místo našel. Dva vysoké kameny, mezi kterými se vlnilo modré světlo, nemálo podobné hladině vody. Mari na malinkou chvilinku zaváhal a poté vstoupil. Když znovu otevřel oči stál ve svém po síře páchnoucím pokoji. Ihned se svalil na gauč a usnul. A vůbec si nevšiml, že nemá žádná zranění a už vůbec ne nějaké špinavé nebo mokré oblečení.

Dej si pozor, trochu se opakuješ. Zájmena, několikrát za sebou vlk, vlk, vlk. Zkus používat synonyma. Ale jinak - schváleno! -Belith
Marián Krkavec

"Pane doktore, jak dopadla moje operace?" "Já nevím, já jsem svatý Petr."
Uživatelský avatar
Mari Krkavec
 
Příspěvky: 59
Registrován: 09. 05. 2013 16:16

Re: Kraj oktarínové trávy

Příspěvekod Basil Dashdownhill » 02. 06. 2013 21:35

Hvězdoslava stála někde v nekončícím oceánu trávy, vlnící se ve větru a hleděla na obzor. Nad hlavou s jí pohybovali ptáci a slunce jasně svítilo. Tichý šum trávy a cvrkání cvrčků a kobylek ji připomínal město a moře. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Tak čistý vzduch nikdy ještě nedýchala. Plácla sebou do trávy. Byla měkká a příjemně hřála. Hřeje? To tráva nedělá, projelo jí hlavou. Otevřela oči. Nebe se na ni dívalo a mraky po něm klidně pluly. Zvedla hlavu a prohlédla si stébla trávy. Zdá se mi to nebo ta tráva opravdu jiskří? Poněkud nejistě se zvedla a tentokrát se rozhlédla pozorněji. Připadalo jí to naprosto stejné, jako před chvílí. Otočila se kolem své osy. Nic kolem neviděla, jen nekonečnou záplavu trávy a hlasů hmyzu. Otřásla se. To místo, původně tak příjemné, jí začalo děsit. Jak jsem se sem dostala? A kde to vlastně jsem? A co teď? Tyto myšlenky jí prolétly hlavou velmi rychle. Náhlý poryv větru jí na pokožce zanechal husí kůži a tak se objala rukama v naději, že se troche zahřeje. Nepomohlo to. Povzechla si a vykročila. Šla, šla a šla. Připadalo jí, že jde celou věčnost. I tak pokračovala dál. Krajina kolem se nijak neměnila. Tu náhle! Strom. Zahlédla ho koutkem oka, jen pár větví, ale určitě to musel být strom. Přidala a postupně se z rychlé chůze stal běh. Jak se tak přibližovala, byl vidět čím dál tím víc a zvěčoval se. Doběhla až k němu. Byl to prostě strom, jen tak trochu s nedostatkem listí. Připadal jí obrovský. Jak jsem ho mohla tak dlouho přehlížet? Vždyť je fakt obří! Nejnižší větve se skláněly až k zemi. Dostala nápad. "Trochu se porozhlýdnem, co ty na to Strome?" Nějakým způsobem se dostala na první větev a pak byl výstup nahoru snadný. Když dosáhla poslední větve, které věřila, že ji unese, rozhlédla se kolem. Pohled na okolní krajinu byl impozantní. Moře trávy se ve větru klátilo sem a tam a v dálce byly vidět hotové vlny, takže se dalo svým způsobem vidět samotný vítr. "To je vzláštní místo. Kde má asi konec?" napadlo ji. A pak, aniž by věděla proč, si začala povídat se Stromem. "Jak můžeš růst zrovna tady? Není odtud nijak zvláštní výhled abys věděl. A stejně, mám pocit, že tu musí dost málo pršet. Proto jsi tak chudý na zeleň? Víš, tam u nás už nevidíš skoro žádný strom, myslím přimo v Ankh-Morporku. Tam, pokud jsou, tak jen takové malé chuděrky. Ale je spousta jiných míst, kde jsi mohl vyrůst. Třeba nějaký prales nebo nějaká vzdálená a přenádherná země." Ztichla. Pak si na větev pohodleně sedla a zakývala nohama sem tam. "Tak co mi na to řekneš? Alespoň nějaké zapraskání by mi stačilo." Počítala s tím, že nastane ticho a ne že dostane odpověď. "No víš, já jsem o tom přemýšlel, ale když tady to má svoje kouzlo a potkám tolik různých kobylek, je tu dost rušno, abys věděla." Překvapilo ji to natolik, že jak sebou trhla, pustila se a přepadla dozadu a začala padat. Nenarazila na žádné větve a z hrdla se jí prodral vyděšený výkřik. Dopadla. Na podlahu. V tu chvíli se probudila. Nad ní se pohupovala její síť. Rychle se postavila na nohy a horečnatě se rozhlédla po její části místnosti. Pak, když se jí tlukot srdce zklidnil, došlo jí, že to byl sen. Oddechla si. Pak se šla převléknout, umýt, seběhla schody a vyběhla ven do nového dne.

Bacha na hrubky. Jinak: Schváleno!-Belith
Uživatelský avatar
Basil Dashdownhill
 
Příspěvky: 2
Registrován: 10. 05. 2013 18:06

Re: Kraj oktarínové trávy

Příspěvekod Trep » 09. 06. 2013 12:42

Byl teplý slunečný den. Tráva se vlnila v lehkém vánku a obloha byla jako vymetená. Vše nasvědčovalo tomu že dnes bude opět tichý a nudný den jako obvykle. Něco se však dělo. Nikdo nedovedl říci co, snad jen zvláštní zvuk se ozýval, zněl jako by někdo volal o pomoc. Pak na zem dopadlo tělo a zůstalo ležet.

Trep se zvedl ze země, oprášil se a rozhlédl. Vedle něj leželo tělo. Vida, někdo tu spadl už přede mnou Napadlo ho. Hned před ním stála postava v černém obleku hleděla k obzoru. "Promiňte kde to jsem?" Postava se neotočila ani nijak jinak nereagovala. Poklepal postavě na rameno. "Moc hezká kosa, nová?" Postava si přendala kosu na druhé rameno. "DĚKUJI, MÁM JI IŽ DELŠÍ DOBU." Ten hlas byl zvláštní, zněl jako dunění pohřebního zvonu. Trep ji obešel a vyděsil se, místo tváře tam byla jen lebka, uskočil a zakopl. Byl to sám Smrť. "Co tu děláte? Ještě přeci není můj čas." Trepa moc nepřekvapilo že se nemůže ani usmát, čímž by snad mohl smrtě znervóznit. "MYSLÍŠ? A PROČ TEDY LEŽÍŠ TÁMHLE?" Ukázal na tělo ležící na zemi. "Nejsem mág, takže by jste tu neměl být vy." Prohlásil Trep s vítězoslavným úsměvem na tváři. Velmi se mu ulevilo že snad unikl i samotnému Smrťovi. "CHODÍM PŘI ZVLÁŠTNÍCH PŘÍPADECH." To Trepa velice udivilo. "Co je zvláštního na pádu ze srázu?" "NENÍ SNAD ZVLÁŠTNÍ ŽE DOKÁŽEŠ SPADNOUT ZE SRÁZU KTERÝ TU NENÍ?" Trep se otočil, a všiml si že okolo opravdu nic není, jen širá pláň. "Jak je to možné?" Zeptal se Smrtě, kterého zatím velmi zaujal motýl sedící na květině. Chvíli bylo ticho. "PTAL JSI SE KDE JSI. JSI V KRAJI OKTARÍNOVÉ TRÁVY." Trep si vzpomněl co mu o tomto místě říkal otec. Tudy by došel do Ankh-Morporku. "Takže já jsem mrtvý?" Trep se zatvářil sklíčeně a zklamaně zároveň. Smrť vytáhl hodiny písek se pomalu dosypával. "ASI ANO." Trep si vzdychl, v tom se však ozval divný zvuk, hodiny se naplnily modrým světlem a písek se začal sypat zpět. Smrť se usmál. "Co se stalo?" Trep byl dokonale zmatený protože Smrť hodiny uklidil do záhybů pláště. "NASHLEDANOU." Prohlásil Smrť s úsměvem.

"Mladej vstávej." Nad Trepem se skláněl rudolící sedlák s hráběmi přes rameno. Trep se vymrštil ze země a rozhlédl se. "Kudy do Ankh-Morporku?" Vybafl na sedláka který ho se zájmem pozoroval. "Touhle cestou se tam dostaneš do večera mladej." Skvěle, ať už jsem pryč. Pomyslel si, spěšně se rozloučil se sedlákem a rozběhl se směrem kterým ukázal sedlák. "Hlavně se už neválej po zemi mladej." Volal za ním sedlák ale to už však Trep neslyšel.

Pěkné, jen pamatuj, že přímo ve hře už nesmíš Smrtě používat. Pozor na interpunkci. Schváleno! -Belith
Trep
 
Příspěvky: 28
Registrován: 23. 05. 2013 19:22

Re: Kraj oktarínové trávy

Příspěvekod Zacho » 25. 06. 2013 15:48

Stébla kolem kterých procházel, jako kdyby jeho tělu uhýbaly. Žádné nezlomil, ani na jedno nestoupl, téměř jako by ho vedly tou nejméně komplikovanou cestou dál. Občas kolem něj prolétl barevný motýl, či včela která poté sedla na květ nějaké blízké rostliny. Myš na jeho rameni ucítila proud magie a tak se s tichým písknutím schovala páníčkovi za krk, do vlasů. Ten ji, poté co to ucítil, vzal do rukou, pohladil mezi drobnými oušky a šeptem začal uklidňovat: "Neboj se... brzy budeme odsud pryč a zamíříme do Ankh-Morporku.". Poté ji vrátil zpět, na její místo pod vlasy a zamířil k blízkému stromu, aby se na moment schoval do stínu před sluncem na kterém byl velice dlouho.

Posadil se do stínu stromu a otevřel láhev s vodou. Trochu vody nalil do mističky kterou sebou nosil a dal ji před svoji společnici, která mezitím ulehla do udupané trávy kousek od něj. On sám se napil a dlouze se zadíval na oblohu, na poletující ptáky, a zkrátka na celé místo, kde byl. "Krása, že? Podívej, támhle na toho ptáka, jak letí!" takřka vykřikl a chaoticky ukázal na oblohu, kudy zrovna prolétalo hned celé hejno ptáků. Myš se na něho pouze zmateně podívala a opět se uvelebila v onom stínu, kde zavřela oči a na okamžik usnula. Vzbudilo ji až lehké pohupování naznačující, že pokračují v chůzi skrze mýtinu.

Po nějaké době se Zacho zastavil a díval se daleko na obzor. "Támhle jdeme... snad tam brzy dorazíme. Jsem už pěkně unavený." řekl takřka pro sebe, a opět vyrazil na cestu...

No, budiž. Schváleno! -Belith
„Viděno z té lepší stránky je smrt jednou z mála věcí, kterou lze realizovat pohodlně v leže.“ - Woody Allen
Uživatelský avatar
Zacho
 
Příspěvky: 2
Registrován: 23. 06. 2013 15:12

Re: Kraj oktarínové trávy

Příspěvekod Tyrra » 30. 06. 2013 13:40

Tyrra hleděla na vlnící se stébla trávy a tu a tam se jí zdálo, že vyluzují zvláštní osobitou píseň. Rozhodně se ale touto zvláštností nehodlala zabírat moc dlouho, bylo to hezké, tak proč to rozpitvávat?
Posadila se na zem, kde si prsty bezmyšlenkovitě pohrávala se zelení. Její tvář, která chytila nezdravý náznak fialové, když Rannë dopoledne barvila šaty pro takovou podivnou ženu. Běhal jí z ní mráz po zádech, proto raději hned po odchodu cizinky pečlivě zamkla dům a vyšla si ven, aby se zbavila pochmurného pocitu. Šla pořád za nosem, a tak se není čemu divit, že nevěděla, jak se vlastně dostala na toto pěkné místo. Rozhodla se ale, že až bude chtít odejít, jednoduše se zvedne a půjde - však ona se domů dostane.
Zavřela oči a lehla si naznak do trávy. Koneček copu jí šimral na hrudi a to jí podivným způsobem uspávalo. Když už se pomalu přenášela do říše snů, otřelo se jí o tvář něco měkkého. Otevřu oči? - Ne, nestojí to za to, beztak jen sníš. - Já ti nevím. - Dobře, jestli nechceš spát, tak otevři oči. - Fakt? - Hmm... Po vyčerpávající vnitřní bitvě konečně otevřela oči a spatřila něco huňatého a bílého. "Nebe?" optala se hloupě, než zaostřila a uvědomila se, že ten "božský tvor", jak to pomalu začala nazývat, je ovce. "Hmm." pozdravila nečekanou společnici tiše.
"Béé." odpovědělo bílé klubko. Povídám si s ovcí. ohodnotila onu podivnou konverzaci v duchu. Bezpochyby si ovečka myslela to samé Povídá si s ovcí. Jako by to Tyrra slyšela.
Ušklíbla se a pokusila se dostat vlnu ze zorného pole, aby se mohla posadit. Nakonec se to povedlo, takže byla Rannë schopna jednoduchým pohybem odehnat dotěrnou společnici a postavit se.
No, nestála ale dlouho, rozeběhla se totiž, takže po pár metrech zakopla a ocitla se zase na zemi. Když se zvedla tentokrát, umanula si, že nebude už nikdy běhat, a vydala se pomalu, velmi pomalu, směrem, kde tušila město.

Schváleno! -Belith
Uživatelský avatar
Tyrra
 
Příspěvky: 10
Registrován: 08. 01. 2013 20:04

Re: Kraj oktarínové trávy

Příspěvekod Beth Přizemní » 11. 07. 2013 18:21

Zeměplošské slunce se vyhouplo přes Okraj a bez zjevného zájmu se rozhlíželo kolem sebe,... dokud nedaleko Středu nezahlédl jistou travnatou pláň. Pláň, kde i v bezvětří neustále tancovaly stébla trávy, pláň, o níž často diskutují nejučenější mágové Neviditelné univerzity (pokud právě nesnídají, nesvačí, neobědvají, či nevečeří). Tato pláň nebyla obyčejná. Kdepak. Byla oktarínová. Magická.
A nebyla prázdná. To slunce poněkud překvapilo. Tady bylo málokdy někoho vidět. Ale dnes ano. Dnes tam slunce spatřilo nějakou tmavou skvrnku. Byla tak maličká, že nejdříve nemohlo vůbec poznat, co to je. Onen flíček byla dívka. Nevysoká, štíhlé postavy a s krátkými černými vlasy, spadlými do obličeje. Právě se probouzela.
"Ááááá...," zívla rozespalá dívka, a když chtěla vstát, uvědomila si, že leží na trávě. Co se to... Kde to jsem? Vždyť... vždyť jsem byla doma, v Ankh-Morporku... přemýšlela zmateně, zatímco si nepřítomně odhazovala neposedné vlasy z obličeje a zvedala se z lehu do sedu.
A kde je Guli?! vzpomněla si na svého milovaného pejska, který spává u ní na posteli. Myšlenka, že by se mu mohlo něco stát, ji ihned vymrštila na nohy.
"Guliii!!! Gulááškůůů!!!!" křičela z plných plic všude okolo sebe.
"Ňaf" ozvalo se ublíženě kousek za ní. Rychle se otočila... a tam stálo malé štěně, neurčité rasy a černé jako ohař, které na ni hledělo s výčitkami, že se na něj křičí. Radostně vykřikla, popadla štěně do náruče a celého jej zulíbala.
"Guli, Gulášku! Tak ráda tě vidím! Promiň, že jsem na tebe zapomněla," omlouvala se dívka.
"Ale pořád by mě zajímala jedna věc: Kde to jsme?! Ty to asi nevíš, viď?" otočila se s otázkou na Guliho.
Ten ale přes všechna její očekávání divoce zakýval hlavičkou, seskočil dolů na pevnou zem a tam vzrušeně vrtěl ocáskem.
"Vážně?" zaradovala se dívka, avšak brzy opět zesmutněla a pokračovala: "Škoda jen, že mi to nemůžeš říct. Kéž bys mohl..." To se již přestal radovat i pejsek.
"Ňaaaf!" zakňučel.
Dívka se rozčileně začala rozhlížet kolem sebe, jestli něco neuvidí, ale celkem marně. Všude viděla jen oktarínově zbarvenou trávu - kterou vnímala jako směs všech barev, a zároveň jako žádnou z nich; jindy by se nad tím pozastavila, teď nad tím však pouze mávla rukou -, jež se táhla široko daleko a sem tam nějaký zakrslý stromek ne nepodobný tomu, pod kterým se ráno probudila. I když... Přísahala by na svou smrt, že se tam v dáli cosi leskne. A přibližuje se to. Dívka již rozeznala obrysy. Vypadalo to jako -
"Loď?!" pronesla nahlas nevěřícně. Jak se sem dostala?! Sem, doprostřed travnaté pláně, kde není vidět ani kapka vody?!
Plavidlo se již přiblížilo natolik, že by dívka mohla přečíst jeho jméno na boku, kdyby tam ovšem bylo. Celá loď byla z podivného kovu (že by z oktironu?), až na plachty, ty byly oslnivě bílé, dívka si však byla téměř jistá, že jsou tam jen na efekt.
Najednou si všimla, že z lodi někdo vystoupil a jde k ní. Dívka chvíli váhala, co má dělat, ale velmi brzo si uvědomila, že odsud nemá jak utéct, zvlášť když ani neví, kde je. Nervózně tedy vyšla postavě vstříc. Onen tvor vyhlížel lidsky, ale kdo ví? Měl na sobě široké kalhoty a námořnickou kazajku a přes teplé počasí také černý plášť s kapucí, která mu zakrývala značnou část obličeje. Dívka z něj viděla pouze hustý, dlouhý plnovous sahající muži (jak si logicky domyslela) až do pasu.
Když přišli až k sobě, muž shodil z hlavy kápi (jež odhalila hluboké lískooříškové oči, vrásčité čelo, orlí nos a ústa se širokým úsměvem) a otázal se: "Jste Beth Přizemní, které přezdívají Tichošlápek?"
"Ano," odpověděla Beth překvapeně, ale za chviličku pokračovala naštvaně: "A kdo jste vy?! Odkud znáte mé jméno?! A kde to vůbec jsme?!!"
"Omlouvám se. Jmenuji se Yan O'Wess a jsem kapitánem Lodi splněných přání. Cestujeme po celé Pláni již mnoho staletí a lidem, které tu potkáme, plníme jejich přání."
"Jakékoliv přání? A nezištně?" ptala se ironicky Beth, avšak kapitán jí klidně odpověděl: "Ano, jakékoliv a nezištně, ovšem má to jeden háček. Ono přání má omezenou trvanlivost - po určité době přestanou účinkovat. Má lhůta je jeden den, tzn. čtyřiadvacet hodin. Po uplynutí lhůty se vše vrátí tak, jak to bylo předtím. Vy si tedy přejete, aby váš pejsek mohl mluvit?"
"Cože? Já?!"
"Ano, vy. Vyslovila jste nahlas přání, a proto jsem také tady. Takže přejete si to?"
"Já... Gulášku? Chtěl bys umět mluvit?" obrátila se na Guliho, který jí pobíhal okolo nohou. Když zaslechl dotaz směřovaný k němu, okamžitě přestal, sedl si na zadní a v duchu přemítal. Po rozhodnutí s těžkým srdcem zavrtěl hlavou.
"Chceš se vrátit domů?"
"Ňaf!" štěkl již o poznání veseleji.
"Tak jste slyšel, pane kapitáne. Nepůjdu proti rozhodnutí svého milovaného pejska. Přejeme si vrátit se domů!"
"Jste si jistá?"
"Ano," zašeptala Beth.

Najednou jí něco olízlo holé chodidlo a to ji probudilo. Zachichotala se, neboť byla odjakživa trochu lechtivá a teprve pak řekla: "No tak, Guli, nech toho..." Pejsek se okamžitě přemístil a k lechtání jí přidal bonus - velkou, mokrou pusu. Poté se převalil na záda, aby ho Beth mohla podrbat na bříšku. Ta to nepřítomně udělala a přitom vzpomínala...
To byl ale zajímavý sen... Nebo se to stalo doopravdy? A co kdybych si bývala přála něco jiného? Mohli jsme zažít něco dobrodružného..., zasnila se opět, ale ne nadlouho...
"Vstávejte, slečinko! Za moment bude na stole snídaně!" ozvalo se současně s hlasitým zabušením na dveře.
Ach jo, to bude zas den..., pomyslela si Beth.
Ňaf, souhlasil s ní v duchu Guli.

Yan O'Wess stál u kormidla na Lodi splněných přání a kouzelným dalekohledem sledoval mladou dívku, jak vstává z postele.
Udělal jsem dobře, pomyslel si s úsměvem. Má chytrého pejska a sama není hloupá. Ne jako ti ostatní, kteří si přes všechna má varování přejí peníze, peníze a pro změnu zas peníze. Kdepak. Má před sebou celý život a já cítím, že využije každý den naplno.
Ostatně, mám na to právo. Jednou za sto let mohu (podle svého nejlepšího vědomí) prodloužit přání z jednoho dne až... třeba do konce života
, uzavřel monolog kapitán.
Hodně štěstí, Beth... zašeptal a odvrátil se od dalekohledu.
Hluboko ve své mysli ucítil bodavou myšlenku: Přál bych si...
Povzdechl si a změnil kurs.

No prosím! Vidíš, že to jde! Schváleno! -Belith
Naposledy upravil Beth Přizemní dne 15. 07. 2013 21:22, celkově upraveno 1
Uživatelský avatar
Beth Přizemní
 
Příspěvky: 58
Registrován: 08. 07. 2013 21:08
Bydliště: u paní Dlaňové (Valašsko)

Re: Kraj oktarínové trávy

Příspěvekod Fath di Al-Ybi » 11. 07. 2013 18:53

Ou, promiň, ale seš si jistá, že píšeš do Kraje oktarínové trávy? Do místa poblíž středu Zeměplochy, kde roste magická vegetace, lány trávy se táhnout pootočně i protitočně, kam se jenom rozhlédneš?
Prosím o korekci.
Uživatelský avatar
Fath di Al-Ybi
Oktarínské čestné vyznamenání
Oktarínské čestné vyznamenání
 
Příspěvky: 304
Registrován: 06. 04. 2012 18:15
Bydliště: Bohousová 76, Žamberk = roh Třídy Zeleně a Hradební ulice

Re: Kraj oktarínové trávy

Příspěvekod Rhadost Odmyk-Ač » 13. 07. 2013 14:40

Podívejme se do dáli, a, pokud bude pěkně, a pokud budete stát někde hodně vysoko, možná spatříme zvláštní louku. Louku, kde roste tráva osmé barvy. A uprostřed té louky, když se budeme hooodně snažit (nebo když budeme vybaveni přibližovací trubkou s nejskvělejšími čočkami od samotného Fath di Al-Ybi ), uvidíme ležet človíčka...
...
Ve vzduchu byla cítit příjemná vůně. Lehký větřík rozechvíval lístky trávy, které vydávaly zvláštní bzučivý zvuk.
"Skoro jakoby ta tráva zpívala" pomyslel si Rhadost, který ležel na zádech uprostřed louky, hlavu podloženou brašnou a pozoroval mraky plynoucí po obloze. Do bzučení trávy se odněkud z dálky přidalo kvákání žab a cvrlikání ptáků. Zurčení potůku zručně podkreslovalo hudební linku a větřík zdatně royehrával své hlavní téma.
"Dokonce i ty mraky tančí do rytmu přírody." pousmál se pro sebe ležící bard a zavřel oči. Myslí a tělem mu prostoupil zvláštní klid. Vánek odvál všechny starosti až někam za Krajopád a Rhadost si začal potichoučku poburkovat. V tu chvíli existoval na celé Zeměploše jenom on. Cítil se spokojeně, jakoby se najdenou stal nedílnou součástí plochy, čtyř velkých slonů a samotné A´Tuin. Z převeliké dálky zaslechl nezvyklé troubení. To, že mu Berilia, Tubul, T'Phon Veliký a Jerakeen dávají své požehnání je dozajista dobré znamení. Rhadost kdysi v nějaké knize pověstí a legend četl, že jen pár vyvolenych zaslechlo hudbu Čtyř Velkých Slonů, a že ti, co jej slyšeli prožili dlouhý, šťastný a bohatý život.
"AH, TAKOVÝ KONCERT ROZHODNĚ V ANKH-MORKPORKSÉ OPEŘE NEZASLECHNETE." vyrušil Rhadosta z rozjímání hluboký, dunivý hlas. Rhadost opatrně otevřel oči, aby jej příliš neoslnilo Zeměplošské slunce, a pohlédl na vysokou postavu s kosou přes rameno.
"Ah, omlouám se," nadzvedl se Rhadost na loktech.
"A ZAČPAK, PŘÍTELI?" zeptala se postava a pohlédla na Rhadosta. Ten, oslněn sluncem které stálo neznámému za hlavou, nebyl sto rozeznat rysy tváře.
"No... vzhledem k vaší výbavě," poukázal na kosu," jsem si pomyslel, že jste sekáč, který přišel pokosit pole." Dlouhán pohlédl na kosu na svém rameni, jakoby ji spatřil poprvé v životě.
"OH, NIKOLIV." odvětil. "TOHLE MÍSTO JE... ZVLÁŠTNÍ, VYTRŽENO S ČASU A PROSTORU A ZÁROVEŇ NEPOSTRADATELNOU SOUČÁSTÍ CELÉ ZEMĚPLOCHY. SNAD V CELÉM VESMÍRU BY SE NENAŠEL ŽÁDNÝ SEKÁČ HODEN TOHO POKOSIT ZDE TRÁVU. SNAD JEDINĚ SAMOTNÝ AZRAEL." dodal žnec nežnec potichu. Rhadost se zamyslel nad jeho slovy, ale nedokázal (nebo spíše nechtěl) se soustředit na jejich význam.
"TO SPÍŠE JÁ BYCH SE MĚL OMLUVIT, PŘÍTELI, ŽE JSEM VÁS VYRUŠIL Z VAŠEHO KLIDNÉHO ROZJÍMÁNÍ, ALE JSEM NA CESTÁCH JIŽ DLOUHO A OPRAVDU MÁLOKDY SE MI NASKYTNE PŘÍLEŽITOST SI S NĚKÝM POPOVÍDAT." Rhadost se vyhrabal na nohy a natáhl k neznámému ruku.
"To je v pořádku, slova jsou mým životem a mou vášní. Jmenuji se Rhadost Odmyk-Ač, bard a písař z kraje Lancerského." Tajemný dlouhán si chvíli prohlížel Rhadostovu ruku a poté ji stiskl. Rhadost měl posit, jakoby svíral otýpky chrastí.
"ANO, JÁ VÍM, TEN-KTERÝ-SE-UMÍ-PODEPSAT-BEZ-CIZÍ-POMOCI-ZA-DOBU-KRATŠÍ-NEŽ-JEDEN-OBĚH-SLUNCE. ZNÁM TĚ, RHADOSTE, A TY ZNÁŠ MĚ, I KDYŽ JSME SE JEŠTĚ NESETKALI. JÁ JSEM SMRŤ." poslední slova zaduněla jako kamenné víko rakve. Rhadost prohlédl závojem vlčí mlhy a spatři usměvavou lebku.
"KVÍK, KVÍK" ozvalo se odněkud ze země a Smrť se zatvářil poněkud zaraženě.
"PROSÍM?" zeptal se a pohlédl na zem. Rhadost stál trošku a přemýšlel nad tím, jestli se lebka skutečně může tvářit zaraženě, či vůbec jinak, než usměvavě.
"KVIK, KVÍK, KVIK KVIK KVÍK." to poslední kvíknutí znělo Rhadostovi poněkud uraženě.
"AH OMLOUVÁM SE." pronesl Smrť a sklonil se k zemi. Když se opět narovnal, stála mu na dlani malá myší kostřička v kápi a s kosou, která měla na malinkaté dlani drobnou exokostřičku
"RHADOSTE, TOHLE JSOU MÍ SPOLEČNÍCI, POCHMURNÝ KVÍKAL A BLEŠÍ SMRŤ, KVÍKALE, BLEŠÍ SMRTI, RHADOST." představil je Smrť a trochu zahanbeně sklonil pohled. Rhadost si potřásl s malou kostěnou ručičkou a jen se v duchu modlil aby ji náhodou neodtrhl. Na Blešáka poněkud rozpačitě kývnul.
"TAK MY UŽ POMALU PŮJDEME, NAŠE CESTA JE DLOUHÁ, A ČASU JE JEN NEKONEČNO." rozloučil se Smrť a otočil se k odchodu. Rhadost se zamyslel.
"Smrťáku, ech... pane Smrti," Kostlivec se zarazi a pohlédl zpět na barda.
"ANO?"
"No, pokud si to dobře pamatuji (a já si pamatuji vše, co slyším), tak jste říkal, že tohle místo je vytrženo z času, že?" podíval se Smrťovi do oč... hmm... do lebky.
"TO JE PRAVDA, A?" zeptal se Smrť a oplatil Rhadostovi pohled.
"No... víte... mám tady měch medoviny, který sám nevypiju, a pár písniček, které si zaslouži jen vznešené posluchačstvo, takže pokud by vám nevadilo malé zdržení, které vlastně ani žádným zdržením nebude..." nechal Rhadast vyznít konec věty do ztracena.
"NO... NEVÍM." pronesl Smrť trochu zaraženě. Málokdy se mu stávalo, aby jej někdo někam pozval, většinou to bylo obráceně.
"KVÍÍÍK!" pronesl ale rozhodně Pochmurný Kvíkal, který už se, společně s Bleším Smrťem, stačil usadit Rhadostovi na rameni.
"NO, TAK V TOM PŘÍPADĚ JE ASI ROZHODNUTO."
...
Podívejme se do dáli, a, pokud bude pěkně, a pokud budete stát někde hodně vysoko, možná spatříme zvláštní louku. Louku, kde roste tráva osmé barvy. A uprostřed té louky, když se budeme hooodně snažit (nebo když budeme vybaveni přibližovací trubkou s nejskvělejšími čočkami od samotného Fath di Al-Ybi ), uvidíme sedět podivuhodnou trojci, kterak popíjí medovinu a notují nějakou písničku...
Uživatelský avatar
Rhadost Odmyk-Ač
 
Příspěvky: 69
Registrován: 12. 07. 2013 16:37
Bydliště: Knihkupec

Re: Kraj oktarínové trávy

Příspěvekod Fath di Al-Ybi » 13. 07. 2013 14:47

Máme tu o jednoho kvalitního znalce Zeměplochy více. Těším se na Vás ve hře, nesmělý barde. Hodně štěstí a rovnou se můžeš pustit do hraní.

MH: Beru narážku na mě jako kompliment. :D Třeba se jednou potkáme a zajdeme na večeři.
Uživatelský avatar
Fath di Al-Ybi
Oktarínské čestné vyznamenání
Oktarínské čestné vyznamenání
 
Příspěvky: 304
Registrován: 06. 04. 2012 18:15
Bydliště: Bohousová 76, Žamberk = roh Třídy Zeleně a Hradební ulice

Re: Kraj oktarínové trávy

Příspěvekod Rhadost Odmyk-Ač » 13. 07. 2013 15:06

MH: Děkuji, bylo by příjemné zajít si na večeři s následníkem studia Leonarda Da Quirma, i když vzhledem k povolání čena Městské Hlídky se spíše potkáme po nějaké bitce u Zašitého Bubnu :-)
Uživatelský avatar
Rhadost Odmyk-Ač
 
Příspěvky: 69
Registrován: 12. 07. 2013 16:37
Bydliště: Knihkupec

Re: Kraj oktarínové trávy

Příspěvekod Belith » 13. 07. 2013 17:00

MH: Napsala bych, nechť tě všichni bardové Plochy opěvují, ale vzhledem k tomu, že jsi bard, bylo by to poněkud nepatřičné. Konečně někdo, kdo to (doufám) bude brát trochu vážně! ;) Vítej nám, barde.
Sorry, not sorry.
Uživatelský avatar
Belith
Oktarínské čestné vyznamenání
Oktarínské čestné vyznamenání
 
Příspěvky: 434
Registrován: 01. 01. 2012 16:59
Bydliště: Na hřbitově Malých bohů

PředchozíDalší

Zpět na Registrace

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron
Fitness zařízení inSPORTline pro domácí trénink